O smutných prázdninových dětech

Léto. Co na něm my lidi máme? Dny jsou k nepřežití, noci jak by smet. Nicméně všichni se na něj těšíme, malí, mladší i staří. …slunce přidá na náladě, nemusí se do školy, v televizi běží staré estrády z Bohdalkou. Upřímně, léto je prima, když jsou teploty kolem třiceti a člověk leží u vody, Je snesitelné, když všichni v redakci mají dovolenou a vy, jako jediní pracujete. Nikde nikdo, ke psaní si pustíte ventilátor a Händelovu Vodní hudbu. Léto je k uzoufaní, pokud jste nuceni být ve městě a pracovat například jako asfaltér.

Ovšem – a to platí napříč profesemi - už nikdy nebude léto, jako když jsme byli dětmi. Už nám jednoduše nechutná zmrzlina, ta nesladší, nejvoňavější, nejbarevnější, nej…Ta, kterou prodával veselý chlápek, jehož řeč byla srandovní a jemuž dospěláci říkali Bulhar. Nic nemůže být podobné chvíli, když jsme spolu s kamarády běželi za zmrzlinářem, který svůj pult vozil po vesnici v zařízení na vlastní pohon. Rukama dávkoval dobrotu do kornoutů, nohama šlapal do pedálů a kolenem u toho bouchal do zvonečku. Pro nás děti tenkrát bylo nejstrašnější věcí babiččino sdělení: „ že jí došly drobné peníze…a že papírové rozměňovat nebude!“ Ledový kopeček stál pouhou korunu, jenomže babička nás vnuků měla celý houf a navíc patřila k lidem, kteří si raději nechají koleno vrtat, než vydají nazdařbůh korunu jedinou. A tak jsme tam stáli- ti menší se slzami v očích - a dívali se, jak se cinkající zmrzlinářský vozík s Bulharem ztrácí v dálce. Babiččina lakota nebyla však na mých každoročních prázdninách to nejhorší. To, co jsem opravdu považovala za tragedii, byly narozeniny. Proč, ptáte se, vždyť všichni lidi někdy mají narozeniny. Ano mají…strejda je slavil jednou za čtyři roky, narodil se 29. února. Moje kmotřička na Silvestra a brácha na Vánoce, ale v mých dětských očích na tom se slavením narozenin nikdo nebyl tak špatně, jako já. Narodila jsem přesně uprostřed prázdnin, několik minut po půlnoci posledního července a navíc mě sestřičky na celý život poznamenaly: udělaly mě o jeden den starší. V čase socializmu, kdy všichni rodičové bez rozdílu dostávali od státu na každé své dítko finanční přídavek, zvaný dětský, byly sestřičky na moji mladou maminku tak hodné, že jí k růžovému robátku přidaly i měsíční obolus za předchozí měsíc červenec, přestože jsem doopravdy na svět přišla až v půl druhé prvního srpna. Moji rodiče byli tenkrát bohatší o cca 200 Kčs, ale já mám nadosmrti bouli na duši, cha-cha... Snad proto slavení narozenin bylo, je a bude pro mě vždy problematickou záležitostí.

Kamarádi, zrozeni ve školním roce nejenom, že dostali gratulaci od soudružky učitelky, ale mohli všem dětem ve školce a škole rozdat lentilky a tím si je zavázat, že budou kamarády. Navždycky! Byla jsem ve třídě nejmladší, všechny děti už měly čtyři, pět….třináct let, jenom já odcházela poslední den školky/školy jako pětiletá a vracela se do ní jako šestiletá. Životními okolnostmi mi bylo souzeno se narodit v takto nepříznivý čas, ale jakoby to nebylo vše. Pokud to nevíte, tak vězte: v létě se oslavy dětských narozenin nekonají! Jsou dovolené, děti jsou u babiček a na táboře. Kdo by si vzpomněl na nějaké narozeniny.    

Je to možná s podivem, ale tento fakt se mi vetknul do podvědomí tak, že jsem narozeniny nezačala slavit ani v dospělosti a teď to snad už nemá ani cenu. Svým přátelům gratuluji, posílám přáníčka, svým dětem připravuji narozeninové dorty, ale svůj den jaksi programově neslavím. Jednoduše už přelom července a srpna nereflektuji jako citlivé datum, je to pouhá číslice v kalendáři. Obyčejně a lidsky mi dochází, že mládí je živeno našimi sny, zralost našimi vzpomínkami: Ta zmrzlina od Bulhara byla andělsky dobrá!!!!