Zbytečně moc hněvu a násilí

Nejen před lety, ale i dnes lidské neštěstí táhne, řekl by mediální odborník.  Neštěstí těch druhých…řekl by starý moudrý Aristoteles. Ve své Poetice mluví o tom, že drama ve svém závěru přináší katarze dvě. Jedno očištění přinese hrdinovi, který prostřednictvím svého tragického údělu prozře. Druhou katarzi prožije divák, který je po zhlédnutí jevištního kusu šťasten, že sám není v kůži hrdiny. Jednoduše řečeno, chudák, kterému ukážete o poznání většího chudáka než je on sám, se najednou cítí líp… 

Krev je červená tekutina, je vzácnáarchiv

Mord náš každodenní 

Před dávnou dobou, kdy vycházely noviny v několika vydáních (raník, poledník a večerník) nejskandálnějším a nejzajímavějším čtením bylo to, co obstarali soudničkáři. Události se nějak dějí, fakta o nich zjišťují policisté, ale čtenáře denního tisku při kriminálních zprávách napadají různá vysvětlení toho, či onoho případu. Jak je s formátem soudničky nebo spíš tzv. krimi zprávy dnes? Řekněme si to na rovinu: nijak zvlášť! Zasáhne taková zpráva dnešního čtenáře, když se na něho denně sypou informace z různých částí světa o desítkách a stovkách mrtvých? Když je na každém televizním kanálu denně k vidění několik detektivek české nebo cizí provenience s velmi detailním zobrazením krvavých těl?

Dnes už kolportéři na ulicích nevykřikují věty o krvavých mordech, ale znáte to, návštěvník informačních portálů se nevyhne ani bulvárním drbům, ani sugestivní výkřikům o vraždách. Žena vstoupila před projíždějící rychlík, Kamaráda zmlátil klackem a pak ho utopil, Žena z tramvaje číslo 17 byla zavražděna …to jsou jen tři titulky z poslední doby, které jsem zaregistrovala. Přiznávám, vždy mě to zasáhne, někdy si jen v duchu povzdechnu, někdy mě zhnusením zabolí pod žebry. Jak to máte vy?  Často přemýšlím, co v lidech takové zprávy vyvolávají?  Jakou roli má dnes soudnička nebo spíš tzv. krimi zpráva? Kromě toho, že policie často takto vybízí veřejnost k pomoci, má šanci zasáhnout taková zpráva dnešního čtenáře, nebo spíš diváka?  Za dob, kdy (tištěné) noviny měly skutečně moc působit na masy se mnozí, později i velice slavní spisovatelé, po jistou dobu živili jako novináři, nebo spíš zprávaři, kteří taky referovali o hrdelních zločinech.  Patřil k nim i slavný Gilbert Keith Chesterton, který působil jako sloupkař pro noviny Daily News nebo Karel Čapek, píšící pro Národní listy a Lidové noviny. Přes některé příběhy „hříšných lidí“bylo možno nahlédnout na sociální i politické problémy doby. Nemluvě už o tom, jak například oběma pánům spisovatelům náměty z reálného života posloužily  jako inspirace při tvorbě jejich dramat, povídek a románů (stále velice oblíbené Chestertonovy  Povídky otce Browna, nebo Povídky z jedné a druhé kapsy, díky kterým klasika Čapka berou na milost i středoškolští studenti.)

Mrtvá žena bez katarze

Jak tedy dnes vnímáme zpráva o nálezu mrtvoly v tramvaji? Kdo byla ona mrtvá žena, kterou našli cestující ve čtvrtek dopoledne? Jak dlouho se vozila ve vozu linky 17, která přejíždí prakticky z jedné strany metropole na druhou? Autor sloupku nám sdělil, že nalezena osoba byla starší, měla zrzavý přeliv a zemřela v důsledku zranění hlavy, způsobeného jiným člověkem. Dovolím si tedy pustit fantazii na špacír a fabulovat.

Řešení první: Protože ze všech stran slyšíme o napadení a zmlácení seniorů za pár korun, hned nás napadne zloděj, který nebohou paní oloupil v boční ulici. Jenže ona se bránila a křičela, tudíž jí uhodil do hlavy něčím, co bylo po ruce. Jenomže vše mohlo být jinak.

Řešení druhé: Paní žije mnoho desítek let v jednom domě, kde se do bytu nad ní nastěhovali noví nájemníci. Už dlouhé týdny v důsledku jejich hlučného chování nemůže spát. Prosby neplatí, žádosti jsou přehlíženy. Míra trpělivosti se přelila a tak nájemnice zavolá na sousedy policii. Po nočním humbuku, kdy vynucený klid nastal až po návštěvě uniformovaných mladíků, co prý chtějí pomáhat a chránit, se paní ráno krade z bytu. U schránek dostane ránu, ani neví od koho. Potřebuje se nadechnou, zavolat pomoc, proto  jde směrem ke stanici tramvaje. Tam se jí ještě povede vystoupat do vozu, usedá na sedačku a omdlí s rukama na opěradle…

Řešení třetí: Štíhlá paní s rezavými vlasy, sice už důchodkyně, nicméně stále šmrncovní ženská, se seznámila s mužem. Už nějakou dobu je sama, rozvedla se po tom, co její synové začali žít vlastní životy. Jako účetní si občas přivydělává a tak se musela naučit s počítačem. To jí přivedlo k internetové seznamce.  Starší elegantní pán jí napsal mnoho pěkných mailů a ona neměla důvod mu nevěřit. Po několika týdnech souhlasila s osobní schůzkou. Domluvili se, že se sejdou na romantickém Žofíně. Sice je únor, ale počasí vůbec není zimní.

To dopoledne svítilo jiskřivě slunce, rackové poletovali nad řekou a ona měla skvělou náladu.„No co, pokud mezi námi nepřeskočí jiskra, tak alespoň prožiju zajímavé dopoledne“, pomyslela si. Po chvíli, co stála před sochou Boženy Němcové, periferním zrakem zaregistrovala mužskou postavu. „Jindřich“, řekl šedovlasý muž. Jednou rukou si zvedal z hlavy klobouk, pravou jí podával na pozdrav. Pak šli procházkou po obvodu ostrova a následně kolem Mánesa na náplavku. První chvilky, spojené s neutrálními seznamovacími větami pomalu procházely u jejího společníka do stále hlasitějších a agresivnějších glos politiky a každodenního dění. Po pár minutách jí ty řeči už nudily a hleděla, jak od pana Jindřicha co nejkratší cestou odejít.  Ještě několikrát se pokusila stočit hovor na pozitivnější téma, ale nic nepomáhalo. Rozhodla se, že se rozloučí, ale to netušila, jaká průtrž nadávek jí čeká. Zapřísáhly příznivec minulých pořádků Jindřich viděl rudě, když se někdo jenom náznakem zmínil, že je ve svém životě spokojen. „Co si o sobě ta ženská vlastně myslí!“, obrátil se za odcházející ženou a hůlka, kterou držel v ruce, mu najednou prodloužila nazlobenou ruku. Uhodil odcházející ženu dvakrát po hlavě. Ona sice zavrávorala, ale pak se napřímila a nejistým krokem vyšla z podloubí Jiráskova mostu. Oblouk odrážel klepot jejich podpatků, a Jindřich se pomalu propadal do svých myšlenek.  Žena se těžko dosoukala na stanici tramvaje a ani nevěděla, jaké číslo vlastně přijelo. Nasedla u Palackého náměstí a s míhajícími domy se její pohled rozmazával. Zpráva říká, že jela i přes konečnou stanici Levského a objevili jí cestující cestou zpět do centra. Už mrtvou…

Takto a podobně bychom mohli rozvíjet osud mrtvé ženy z pražské tramvaje, hledat a nacházet způsob, jak zmapovat její poslední hodiny. Takto a podobně bychom byli schopni domýšlet jakýkoli příběh. Jenže, k čemu? Jaká je pointa tohoto psaní? Žádná. Neboť lidský život je bez pointy, stejně jako lidská smrt. Snad pouze, že hněvu a násilí je dnes víc než dost, že zbytečných obětí přibývá a člověku zůstává malá maličká radost, že obětí dnes nebyl on. Jenže vše je do času. Možná už zítra, nebo jindy…

Všichni, kdo jsme přičichli ke psaní, k potěše, že myšlenky z hlavy najednou dostávají podobu slov, vět, sloupků, hledáme příběhy. Vraždu zrzavé ženy převzala pražská mordparta, no a já v duchu naší zkomercionalizované doby jsem dál nucena psát o celebritách, módě, nebo kulinářských zázracích…bez katarze a někdy zcela mrtvá.

Mária Uhrinová